Is it even possible to say everything you feel? na Blog.cz

Vážení tady končím protože mám dost (najdete i oficiální verzi posledního příspevku na zatím nepropracovaném blogu):

www.feelingthisandthat.blogspot.com

Co byste napsali o nejhorším víkendu za poslední čtvrtstoletí? Sám nevím; byla to obrovská facka, která musela přijít jako odplata za tři měsíce života v nebi, ale beztak po ní zostal flek červenější než sem čekal. V pátek jsem byl postavený před jinou verzi příběhu a já seděl na židli ve tmě pod padajícím listím a nezmohl se na víc než na dětský pláč. Asi největší v moderní historii, ímo by se přede mnou styděl, víc než v pátek na výtvarkokurzu před čtyřma lety. Seděl jsem ve čtyřech zdech a byl nejsamotnější všude okolo. Rich si asi mezitím vyzvonil telefon ale já se hnul až když došla sestra, asi dvě hodiny potom. Což mě vyhnalo ven, kde jsme měli v plánu se opít, zapít léto nebo kdoví co, ani jsem moc nechtěl ale najednou jsem potřeboval vypnout a to se podařilo, jen se nikdy nepočítá s ránem. Co si pamatuju je, že na začátku Havlíčkovéj (která má ani ne sto metrů) jsme byli ještě docela v pohodě, ale na konci sme byli rádi že sme si objednali pizzu. Dvojitou. Po jednom tradičním, který málem zadusil Richa blba, sem se pokusil sednou na zem, což neodhadnuvš ve větru vzdálenost země odnesla zadnice. Rich eště dokola opakoval co sem řekl, abych to správně pochopil a taky sme se neobešli bez zájmu ze strany diváků (pamatuju si Dudičovku). Pak sme si šli odskočit na náš mastrplácek, kde sem v rozhořčenosti vrhnul zbytkem pizzy (který bych už do sebe stejnak nedostal) o zeď a věren filmové předloze podklouzl na mokré trávě a jebl sebou do ní. Nějak jsme se dostali na Tomáč (tohle intermezzo si Richi fakt nepamatuju) kde jsme padli na pohovku a byli strašně vysmátí a já se snažil rozkoukat ale nemohl jsem zaostřit ani na holku co seděla vedle nás a pořád do mě hučela ahoooj a strašně se řechtala. Rich řikal že byla docela šik, ale myslim že v tu chvilu by mu byla šik aj žulová socha Marie Terezie. Pak jsem si pustil kjury a šel si sednout na podium na náměstí a nevim ja dlouho sem tam seděl, ale udělalo se mi smutno. Rich sice přišel na návštěvu, ale v takových chvílích to nepomáhá. A pak hrál nějaký ten lovesong a já udělal hloupost, takovou která nezapadne v kartotéce, ale já to už musel říct, a byla obětována sladkost a nevinnost.
A ráno když jsem se vzbudil tak to bylo horší než Wendy Time, a já věděl že jsem řekl příliš a to co jsem dělal pak nemělo smysl, protože každou druhou chvíli jsem myslel na to že je pryč to s čím jsem se už dlouho probouzel a to s čím jsem už dlouho usínal. A večer jsem šel spát, protože se ke mě kradl ten pocit znovu a znovu padalo listí a mě zase držely čtyři zdi a stejná židle se na mě slizce usmívala. A dnes jsem si dal svou nebezpečnou cestu vlakem a zabil svůj život a nevím co bude dál with no angel in my nightmare.

Strašně moc věcí. Začala škola třeba, aspoň ve mně. A nejvíc mě sere, že už je mě to aj jedno. Prostě to zase nějak pude a že to de teď nějak snadněj je fakt, a to asi ne proto že by to snazší bylo, ale protože to až nechutně neřeším. Mám pokoj ve kterém budu umírat nudou a dream of life; mám cesty vlakem, které sou brutálně nebezpečné protože pět hodin ve tmě vás přinutí přemýšlet o pičovinách; mám připojení k té jediné zlozvyklosti, kterou tak promrhávám čas na kdovíčem; mám hudbu, která chutná čím dál hořčej; mám malou černou knížku s mýma básničkama...
Tento pátek sem nespal, Zuzka měla narozeniny a bylo to...chmm z tedkomc už zase jako sen. Mám radost že to ještě dokážu. Byl jsem za segrou na zavodech, s CZEm a nejakou stopařkou jsme pak jeli domů a byla sranda jak za starých časů, evermind, dojeli jsme v jedenáct a já hned valil autem nach Bilowitz a tam už mě čekalo strašně moc opilých lidí, třeba Rich v hvězdné náladě a Pajka a Míša vskutku jako nikdy, a já byl tako jako nikdy, a s Richem sme pařili kozaček na všechno od Justina přes Gorillaz po Strokes a bylo to nehorázná mazákovina tadle akce. Pár lidí mě nasralo, pár lidí jsem odklidil do prdele a strašně moc sem se nasmál, no a pak jsem si sedl na schody nebo kuknul na balkon a dival se na hvězdy a mraky, co vypadaly jak šlehačka, a na velký měsíc a přemýšlel o věcech. Jak troska jak řikali. Ale mě bylo příjemně smutno a chtěl jsem někoho vzít na procházku tam ven a on tam nebyl. No a pak jsme leželi na zemi a poslouchali Pictures Of You a tančili s Rickem speedtango do Inbetween Days a vůbec nespali a pak jeli domů, a já při utírání skla sejmul zrcátko, tož su zvedavý kolik doma zacalnu, ale spíš sem z toho byl vyjebaný, pže sem měl vézt naše na letiště, ale nakonec v poho, mama to brala nalehko a tata se smál a ptal se s kterou sem tam na tom předním sedátku kdoví co dělal. Tati, byl to Rich. Jakdybys mě neznal. No a pak jsem vezl ty naše do teho Brna a vrátil se někdy v osm večir a chvili byl na netu a pak spadl do postele ani nevim jak.
A tak si řikam jestli bych se mohl mít líp. Jasně že jo, ale sou chvilky které do mě pumpují chuť do života a za ty su hrozně rád. Ať už je to malá ségra, nebo posedění s Rickem, nebo pár slov s Lilli nebo kýmkoli. Jak řekl jeden světaznalý filosof: "No matter how much shit this city throws at you, yo'hommies stand by you, Carl."












Jo a ve čtvrtek jsem byl na koncert Nouvelle Vague. Jenom tak a bylo to skvělé, sice pršelo a mě se rozpadly čonky a tak jsem měl řádně nacucané ponožky ale to vubec nevadilo. Bylo to aj mnohem lepší než sem čekal, i přes ty hromadné příspěvky intelektuálů ve formě bytí. Zpěvačka byla sladká a sympatická, monsieur Godard a spol (hlavně ten basák ve flamencovém úboru) pohodáři a nigga kabrňák s velkým smyslem pro "kinda lovesong". Cury sice nehráli, ale Guns Of Brixton, Sweet Dreams, Teenage Kicks, Killing Moon, Relax od FGtH a strašně moc dalších mazec věcí. A při Too Drunk To Fuck rozlévala po první řadě Red Label a třikrát se vraceli na stage pro encore.
A vlastně se cítím strašně dobře, skoro jak zamilovaný ve vězení, ale já z něho brejknu, každou chvilku. Hope so. Protože nic nechcu víc. There is nothing in the world that i want more than to feel you deep in my heart.

Na proslulém rickx.wordpress.com ste se mohli dočíst o úžasném reunionu skypekai. No, úžasná to byla akorát možná nuda, ale taková ta milá, něco jak výtvarkokurz. Teda spočívalo to v tom, že sem ztrávil jeden o něco méně než jindy zaprděný týden u Ricků, kde sme shlédli asi tři sta hudebních dvdček (a to byla jenom polovina toho co sme měli v plánu!), chlastali pravou scotch-whisku s ledem, žrali pizzu (teda spíš já) a zmrzlinu (taky enom já), občas dojel nejaký ten Chorvat, jednou sme dokonce přemohli stud a vzali ho s sebou aj na Jináč, kde si překvapivě dal ... 7Up :D Chorvat!!!! A pak sme se dívali na naučné filmy o 9/11 ("We're at war!") a dvakrát byl fotbal, a zakončili sme to ve velkém stajlu s Hudbou grilováním klobásek a tou whiskou a tím fotbalem, a Rick skoro napsal (tak jo, napsal jí a pak se na nu vysral, pže mu hned v první zprávě nenapsala že ho chce...ehm) jisté mladé slečně. Jo a pak sme párkrát hráli na kytary, kterých bylo všude dost, asi čtyry (i když Rick oblíbeně namítne že basa néni kytara), no chyběly mě jenom ty klávesky, keré se mu nechtělo tahat kdoví z kama, a keré by byly uplně na hovno. Tolik o October Ends Here...

...if you don't feel like a lover už je poněkud osobnější stránka zářijových myšlenek. A že mě napadají tak dvacetkrát denně, to mě spíš děsí. Né že bych se cítil uplně špatně, ale s kusem prázdnin před sebou to znělo mnohem mazlivěj. Teď stojím znovu před tou obrovskou, shitem omítnutou hradbou jménem Praha, a pět let je hlubších než kdy dřív. And so i found myself losing all i dreamt about in past 24/7/3months. Just tell me you do feel like lover if autumn days shan't be that anguished...

...procesing... ...procesing... ...procesing...

Tradičně trochu se zpožděním, ale tahle stahovací volba trochu naslepo byla dost vydařená a též uvažuju o originál albu. Bralo mě celý červenec a už asi navždy mně s prvníma tónama Angry Moba (nějak se mi při vypalování zamíchaly tracky) vytane na mysl Paříž, kde sem to dost sjížděl, a to je docela pohodová asociace, huh? Jasné že tady už se najde pár songů, které přeskočím (Retirement, Everything Is Average Nowadays, které mě až moc vlezle reminduje předchozí album, a taky španělková balada Love's Not A Competition (But I'm Winning), která se mě taky trochu slizcí, nicméně Ruby je pro mě i přes solidní masáž ze začátku roku pořád parádní kytarovka, Heat Dies Down muc muc a koláč dalších Highroyů, I Can Do It Without Youů, Thank You Very Muchů, nemluvě o piánovce Boxing Champ. And as the time went by we stayed out of trouble. Before I could realise my age had doubled. The man I became is a tragic bore...

No a pak přišla euforie z toho koncertu The Killers a začal sem znova a znova naslouchat líbivým tónům jejich mastrštiků, které už sem znal sice nazpaměť z podzima, ale teď to bylo eště stokrát lepší. No a drží mě to doteď takovým způsobem že už pár týdnů převážně kralují mým last.fm weekly charts. Tihle chlapci mají prostě charisma až na půdu, a nevim esi je to víc hudbou nebo tím jak vypadají, každopádně když jsem viděl Brandona poprvé, tak to bylo "nehorázný retard" a teď je to "nehorázný mazák". Sam's Town u mě až na bonusy nemá uplně slabé místo a je myslím docela líp vyprodukovaný než Hot Fuss, takže originálka je na cestě a The Killers jsou nejpravděpodobnějšími adepty na další kompletní diskografii. No ono je to asi tak stejně těžké jak u těch Arcticů...:D Don't you wanna come with me? Don't you wanna feel my bones...on your bones? It's only natural... Důkaz, že možete začat milovat písničku enom kvůli živáku. Let's got bit rock'n'rolled!

Nothing I am
Nothing I dream
Nothing is new
Nothing I think or believe in or say
Nothing is true

It used to be so easy
I never even tried
Yeah, it used to be so easy...

But the last day of summer never felt so cold
The last day of summer never felt so old

Never felt so...

All that I have
All that I hold
All that is wrong
All that I feel for or trust in or love
All that is gone

It used to be so easy
I never even tried
Yeah, it used to be so easy...

But the last day of summer never felt so cold
The last day of summer never felt so old
The last day of summer never felt so cold
Never felt so...

Sem tu poslední dobou trochu zanedbával hudební stránku věci, a to je hřích ze kterého sa nutně mosím vyzpovídat... Tákže...je to fakt dlouho co sem sem o hudbě psal, ale věc první budou rozhodně noví Arctic Monkeys. Nakonec sem neodolal a pořídil si jednu malou originálečku... Vlastně dvě, pže sem nakonec neodolal a pořídil si menší originálečku aj staršího Whatever People Say... No ty buklety stojí zato, to všechna čest a upřímně, aspoň malou malinkou stránečku s textama si odpouštět nemuseli, ale vidlička a věšoň taky v pohodě. Každopádně je to věc, kterou sjíždím docela řádsky cojávím od května či kdy, a ze začátku jsem měl na discmanovi nad tímhle albem hozený takový ten znáček s dokolečka zatočenou šipkou. V poslední době jsem začal mět docela rád aj pár i say trendy písniček ze začátku, dlouhodobě vede asi Fluorescent Adolescent, ale snad ani nemám slabší místo. 505 se mě sice trochu oposlouchalo, ale pořád je to do-kolen-dostávající song a Old Yellow Bricks si hoodně rád zahraju na kytaru. Takže co říct? Arctici u mě vyhrávají místní blogovou cenu pro nejlepší současnou kapelu a to že je sem píšu první není uplně náhoda... The best you ever had, the best you ever had...

Věc první je asi docela nezábavná a bude docela krátká, ale nemožu sa nezmínit že makám, takže bude cash. Je ze mě pan listonoš a je to docela zábava když su zrovna náhodou vyspaný a neprší. Ale rozhodně lepší než cokoliv zatím bylo. Asi dvanáct ulic a když se podaří do devíti vyjet, su chopný klem dvanácté vyjíždět dom, takže si aj docela užiju prázdnin. A k tomu osm a půl za měsíc, co chcete víc :D Takže první výplata nedávno padla na hadry, pár cédéček a nějaké dárky pro okruh mých v červenci narozených přátel. Sice je to teda tam banda chlapy odsuzujících bab (což ale není nic výjimečného když se sejde šest ženskýh pohromadě), ale s jedním mazákem to tam docela zachraňujem :D Takže tohle naplňuje moju každodennost. Z tringeltů si dvakrát třikrát týdně zajdu na Jiné Café a užívám si to že možu enom tak sedět v městě a cucat vanilla-frappé.

A další věcička...:D God bless Rick za to že založil fórum, za prvé tam trávím dost času a je to maximálně nejlepší stránka in the whole fucking world wide web! Pár lidí (doslova :D ) sem si přidal na icq a obě dvě jsou super baby ;) :D Akorát že ta jedna teď odjetá na dva týdny, takže namísto toho abych sa mohl těšit na večir až budem psat, tak zapnu comp a čučím na monitor a nevím co dělat. Šílené.

The best week-end ever... Jak byly na začátku červenca svátky a ten víkend po nich. Zaprvé totálně mazané volno, za druhé uplně sám v baráku a za třetí narozky a všecko co z nich vylezlo. A že to nezačalo nic moc. Naši mě sice popříli víkend předtím, ale bylo mi tak nějak dvacet a to člověka sebere...A mě to sebralo moc, jakože je to už ohrané téma tydle věci, ale já sem nikdy nevěřil že se tohodle dožiju... I never though that day could be / this close to me... however, tradičně sem to strávil v práci a bylo mě z toho eště víc nanic než normálně, i když ze začátku sem si ani nevzpomněl. Zato si vzpomněli lidi, od kterých sem to ani nečekal, za což jim děkuju, na druhou stranu si nevzpomněli lidi od kterých bych to čekal, a když sem došel domů, přes ten víkend předtím sem čekal aspoň zmínku o tom, že mám dnes 20 a ani slůvko, naopak zdrbání za nějakou totální kravinu. Sem seděl na posteli a padlo pár mollových akordů a mě sa uplně zkutálely oči. BYlo mě dost trapně a tak sem šel do sprchy a tam sem se málem zasral psychicky, ale po deseti minutách mě to přešlo a říkal sem si že na to seru že su kokot a šel sem do města. Ani nevim, asi sem se pár hodin procházel a něco hrálo a pak mě šel Rich popřát na Jiné Café, dostal sem Renoira (originál :D ...od Taschena) a zlehka se opil, dost na to abych si řekl že se možu vysrat na celý svět a zitra jet na Rock for People...na Killers! Ráno sem z toho sice trochu vystřízlivěl, pže za á sem neměl víc jak šest set a byly potřeba tak dva litry :D (nakonec sem si pučil od susedú, trapas jak sviňa), za bé sem musel do práce a poslední bus mě nejel moc příznivě, navíc s přestupem a vůbec sem si nebyl jistý jestli nebude z brna dost dobře plno, za cé sem musel zjistit kde budu spat (todle jediné sem nevyřešil), za dé sem musel zjistit jestli se dá ještě namístě koupit one-day-ticket, s čímž mi pomohla až moc milá paní z ticket-pro (blondýna no, děkujú), nakonec sem se nasral, sbalil se a jel, ještě jsme stihli uspořádat malou oslavu v práci, pár flašek a koláčky, moc milé a pak se mi podařilo dostat do Hradca, prošel sem si areál, a šel vystát dobrý plac na pány Killerovic, což opět znamenalo vydržat nějakou šílenost, tentokrát Divokého Billa...vydržal sem dvě písničky :D Šel sem sa zbavit batohu pže sem našel na mapce uschovnu a pak si dal pivo (!). Seděl sem na letišti, hledal dobré placky a kukal po někom z fora. Nakonec sem zjistil že sme se samphire pak byli celou dobu na koncertu vedle sebe, ale tož až pár dní po, v pohodě :D Když Billové ohlásili poslední song, s ulehčením sem zahodil zbytek piva a prodral se davem ustupujícím z jistě skvělé šou...hnedkomc do třetíí řady. pak ještě někdo odešel nabo co a druhá řada byla moja. Dvě a půl hodiny před Killers. The Levellers mě sice moc nebrali, ale zaplaťnekdo za ně, ten opičák se skotským národním nástrojem neznámého typu byl šílený a tak aspoň divadelně se na to dalo dívat. No a pak byla pauza a pak začali nosit obrovské bedny pokryté sítěma se žárovičkama propletenýma růžema a kdejakým plevelným květem, pak červené koberce a western bedny pro krytí odposlechových beden, a Brandonovy parohové klávesy a piano se smrtkou a květináčem a oponu s kdesi přečteným kýčovitým nápisem Sam's Town, ale probůh todle sou Killers, jak to može český billový pivař vůbec pochopit?! Tádádáda dádádáda tůtůtůtu, Brandon dirigentem a jeho trhané pohyby: "Nobady ever had a dream baut you but a don't really mind that it's startin to get to me..." nehorázná pařba od začátku do konca. Druhá řada přímo před tím nehorázně flegmatickým basákem kerý na nás uplně sral jakkoli poctivě sme skákali, Brandon házejíc na nás očka když před nás častoi došel na návštěvu a jeho poflirtované boty, šílený vlasáč v spaceblůzce a mlátič do bubnů ála podivný americký rodinný příslušník. A nejlepší můj koncert v životě.

Když to skončilo, měl sem dost, uplně mimo sem chodil dvě hodiny po areálu a přemýšlal co budu dělat. Koupil sem si grog, kerý pro nedostatek citronu a cukru byl enom rum zalétý horkou vodou, hnusný jak kakáč ale zaplatnekdo za nho, pže mě byla klemra jak svina. pak už k nevydržení a tak sem si šel pro batoh a oblekl se, čímž sem si znemožnil bytí v areálu, a tak sem se vydal na autobusovou zastávku, kde sem pobyl dalších pár hodin abych se kolem čtvrté vydal do Hradce což bylo dobrých pár kilometrů. Ale aspoň bylo co dělat. nicméně sem se nehorázně nachládl a plíca mě bolely při nadechnutí eště minulý týden. Ale fuck it!, stálo to za to. Na chvílu se mě dokonce na vlakáču podařilo usnout, koupil sem si Filter a nějak se dostal do vlaku směr Hradiště, kam sem dojel kolem jedenácté. Odpoledne sme šli hrát fotbal, a bylo to mazec, sice sem nemohl ani hovno, ale takové perly tam padaly, že ani Nikolovy finty nebyly lepčí! A pak ani nevím co, a psal sem si s lilli, a pak sem šel mrtvý spat. Další den byly Míšiny narozky a ani za koláč se mě tam nechtělo, pže sem zase psal s Lilli, ale Míša si vyprosila obrázek, nebo se mě spíš ani nic nechtělo kupovat, a chtělo se mě kreslit a pak už stejně co s ním, tak sem nakonec ho tak tak domaloval a s nikolovým dvanáctiválcovým varbecem sme se dopravili na místo. Soft a nic víc, nakonec televiza a pár milých lidí a pár vesnických kreténů a nakonec erotický film, Hudba který pro nás generously přijel a domácí postel.

A dál? Ani nevim, ale pak přišla Paříž, co sme se ségrou dostali od našich k narozkám. Ani za boha sem se tam netěšil (asi zase kvůli Lilli, god what's wrong with me?), ale když sme v Brně sedli do busu a já se začetl do toho Renoira a poslechl si co všechno vidíme od plešatého delegáta který kecal neskutečné kraviny, tak už sem byl za ok a těšil sa nehorázně. Takže po noci ztrávené v buse za nadměrně sklopeným sedadlem jistého KellyFamilyho s nímž sem nakonec musel sdílet pokoj a po zjištění že s nama jedou dvě šukny, sme dorazily na předměstí Paříže kde se půlka autobudu vyrochnila v obrovském shitu v trávě hned před dveřma. Pak sme si dali těžký trip Louvre - Pont des Arts - Les Halles - Centre Pompidou - Notre Dame - Consingerie - Sorbonne - Parthenon - Lucemburské zahrady - Invalidovna - Efel taur a měli sme dost. Ale mazané. Další den volno až do večera a oslavy 14. červenca, takže totálně zasraná Paříž lidma, ráno neuvěřitelně neuvěřitelná prohlídka d'Orsay, kde se mě nekecám rozklepaly kolena, navíc se tam dalo fotit, takže půl karty padlo enom v jednom patře.

Následoval Louvre, kde už sem měl teda dost, takže po Egyptě, obrazech 18. století a Vermeerovi sem to zabalil, napsal pohledy a šel hledat známkoobchod, což bylo ve víkendový čas navíc svátek dosti nesmyslné. Večer jsme jeli na Montmartre, který byl strašně krásný, hlavně ta ulic kde je bordel na bordelu. viděl sem Moulin de la Galette, hospu kde si dával Picasso a chlápka s afrem co hrál na schodech Floydy. Večer sme eště jeli na ohňostroj a vrátili se po polákovsku totálně v hajzlíčku.

Další den se jelo o něco pozdějš do Versailles, kde sme v zahradách a nudném zámku strávili celý den, z čehož nás vytrhla až návštěva překrásné remeše v nasvíceném čase. Ty zahrady teda byly docela pěkné, ale byla to už pak šílená otrava a já sem dokonce aj usnul. Ale nabízím myslím very ever first fotku mě na tomto blogu, to vpravo je sestra a fotil nás Japonec, kerý se sám nabídl, když sem se snažil na schody umístit samospoušť. No Japonci prostě... Pak se nám v městě podařilo sehnat známky, v nějaké hospodě, kde obsluhovala prvotřídní chňachňa babka ze Salaša nebo cojávím keré prdele, prostě šílenost. A ta Remeš byla úžasná, otevřítá papula na to že to byl kostel. A pak domů, a do práce, a to práce za dva dny co se mě za tu dobu nahromadily. Mňamka, ale spíš mě sralo že konec. Prostě sladší než sem čekal. Aj když sem chtěl prvně do Paříže pěšky...:)

Pak se sluší a patří povědět také něco o filmovce, která končí dneska. Nedávno sem si v mobilu přečetl svou starou smsku o tom, jak nehorázně se těším až mě spasí Filmovka, byla někdy z ledna nebo tak. Ani za hovno nespasila, stála za hovno, a ani mě to nemrzí protože z těchto prázdnin mám už teď dobrý pocit aj bez ní. Sice su každý den v městě, kromě teda včerejška kdy bylo hnusně a předvčerejška, kdy byla Martinina oslava, maximálně stylová, s kúpáním pod hvězdama a megamastným žrádlem a pitím. Můžu se těšit z toho, že jsem ještě neviděl jediný film (třeba to breaknu dneska), můžu se těšit z nehorázného množství šukniček v městě, můžu se těšit z fotek pseudointelektuálů, které se fakt vyvedly. A uplně nejvíc se můžu těšit z toho nekonečného množství jokeů, které si s Richem užíváme ač už snad ani po deseti nebo kolika párkoch roků se možem eště originálně smát. A de to furt kurevsky...:D

No a pak si ještě nemůžu odpustit jednu malou studii Renoira (opravdu malou), kterou sem namaloval včera, to jen aby to bylo kompletní.

Tak a teď to tu du totálně zasrat všeckým tým co sa stalo za poslední měíc, tak mě držte palce pže toho byl koláč..:D

Tak je to tu breaklé, tak se můžu zcela bezostyšně pustit do hovadin, takže...here comes (+ ruka v rozmáchlém gestu): dneskajc sem si dle včerejšího plánu kúpil černý uhel, jakože úuplně obyčejný ( a prý přírodní, i když od umělého není žádný rozdíl). Kaaaaždopádně...sem si po práci udělal hnusné kafe se slívou a vyrazil do lesa to Kunovského na louku v něm. No eště sem tam potkal dvě pěkné holky v prúžkách co ležely na betónu a vypadaly mile, takže jestli je to nekdo z vás, víte co máte dělat... Vysmát se mě, přesně! No, a teď k věci, ... aby člověk něco namaloval, potřebuje buď talent, nebo trpělivost, nebo oboje. No a já nemám ani jedno, taaakže...:D Kaaaaždopádně ze mě vypadly dva obrázky, no tak kukejte, ten první je tady ta louka,

asi jste pochopili, že to že to vypadá dost děcky je schvááálně...heh...nepochopili, no nedivím se. Trochu se mi z tama nakonec přepatláváním vytratila perspektiva síly tužky užité, ale v pohoo, šak první. No a pak přichází druhé dílko. Věřím, že moje studie odpadkového koše v lese bude za několik desítek let vydražena v Sotheby za nějakou tu miliardu liber (kukuřice na otop).

Takže tak, no. Koneckonců už jsem získal jednoho fanouška, a to vskutku nedlouho po dokončení. Byl dokonce tak hladový po sezření mé jemně modelované linky, že mi na ten obraz vlezl a zanechal tam svůj sliz. Jo, zapomněl sem říct že to byl šnek. No ale zato mazák, to se mosí nechat. Jo a tímto jsem dokončil fázi realistickou a učení se práce s tužkou uhlovou a začnu experimentovat, tak se těšte na trochu originálnější (so doufám!) věci... pappap zatim

Heh. Trvalo to, uznávám, nějak jsem neměl slinu. No je to přes měsíc, což je fakt koláč, ale su tu... Asi to dá zabrat to nějak zrekapitulovat, bylo toho hodně a málo. Ono to vlastně bylo tak, že jsem se cítil docela fajn, za ten měsíc, ale nějak tak že jsem nevěděl proč, a to mě žralo, docela dlouho jsem o tom nevěděl, ale pak to přišlo a někdy to docela bolelo, páč sem se cítil strašně nijak, a ono to vlastně není o moc lepší, ale teď se snažím dělat věci, co sem nedělal dlouho kvůli tomu, že jsem byl pryč. Ale taky se musím přemlouvat. Takže třeba zkouškové. Jsem fakt rád že je za mnou, z každé zkoušky sem měl čím dál větší strach a už to muselo znít ostatním jako cliché, a to velmi nudné, ale vážně jsem se pokaždé bál. Nakonec to víceméně dopadlo všude, latinou sem prošel, pak jsem měl (což bylo o zkuškovem docela obvyklé) čtyry dny na další zkoušku, z nichž přinejmenším první a poslední byly docela pravidelně strávené kousáním čokolády a poslúcháním hudby. No takže to byly dějiny starověku za dva, a pak ještě filosofie, ze které jsem zahanbeně odešel z jedničkou. Jako vážně mě to naštvalo, páč jsem si to zaá nezasloužil a zabé k ní mám z přirozenosti odpor. Pak jsem sedl na autobus a jel domů. A pak jsem zase sedl na autobus a jel zpátky...Teda jenom kousek, do Brna. Na Placebo. No joo, nádhera. Byl jsem ve třetí řadě a byla to náramná pařba. Na konci mě bylo zase blbě z vydýchání a taky možná přejezení se, ale Brian byl zlatíčko černé. Teda zasejc sem minul chytnutí paličky, dostal ju borec za mnou a trsátka mě sebral sekuriťák a holka s úzkou rukou a setlist zas dostala Zuzna Vzpuzna, ale neskutečně sem si odpočinul a bylo to prostě super a už se těším na znovu a přes některé ty nechutnosti v Taste in men kde mě bylo fakt už blbě to bylo kůůl. No ono toho bylo hodně tam a vypisovat to tady, to nééé. šak neco je na forku, viz vlevo dole, číst možete. Umíte, né? No jo. Pak teda zase došly zkušky, teda ještě práca a konferenca mezinárodní egyptologická, no docela fajn přiřadit ksichty k liďom, jejichž ména znáte už půl století a teď vypadají jak opálení metrosexuálové s dámským účesem a antiperlovýma zubama. No a pak egyptština, no za tři, ale ... Šak víte. No a to sem zase sedl na bus a ráno šel do práce, "na počtu", jak by řekla babička. Každopádně tam teď trávím dost ze svých dnů a je to pár hodin a budu tam zas. Teda minuoý týden jsem si to vážně užíval, byl jsem upřímně z celé nohy (srdce je dost ohrané, hmm?) rád za jakoukoli změnu, a tim myslim jak školu, tak Prahu, tak spar, tak nohu (a už je tu zas!). Vychytal sem fakt milu děvčicu za spolupracovnicu (heh, tu ji řikam děvčicu a normalně mě nadává za vykání, které nějak nemůžu opustit), taková že se jich už moc nevidí, strašná (kozí) dobrota, skutečná personifikace nezkaženého člověka, až na to chudák doplácá, ale nemože si pomoct. Tak jí pomáhám aspoň já, jak to ide, pže si to vážně zaslouží. No, kdybyste mě viděli jezdit na také ultraskládačce s košíkama, nebo v budoucnu jakože už teď na normálním kole s košíkama, co sou poštovní tuning, abych náhodú neuletél jak itý, tak to su já, no po Staráku. A tož ksdyžtak třeba pozdravte, nebo se aspoň mile usmějte, jakože mě třeba zlepšíte sebevědomí nebo tak. Sux toto. Ale šak co. Co eče?... Hmm, ten curesong pod nama nevyšél, a ani si nejsu jistý jestli mě to mrzí. Teda jestli chcu aby mě to ještě mrzelo, tj. esi chcu aby to bylo a asi ani ne. Takže zase. A v podstatě je mě to jedno, dyť su teď přece zažraně šťastný, ne? Hm?! ne

Omlouvám se, nevím co říct, ale věřím, že to již brzo pomine, hned jak se zase dostanu out of this world...

Tož pan aktivní RickX vymyslel zas nejaků hovadinku, tož tady přibývá jeden odkaz na poloamatérský recezní (nejen)indielink... Hoďte kuka, když vás to bude brat, recenzentů přibývá a příspěvků též, a stojí to myslím za občasné nahlédnutí. Pa děcka moje...

indie-nation.blogspot.com

Snad si to ani nečtěte, tenhle bezduchý příspěvek, píšu si ho jenom, abych si ho mohl přečíst za nějakých patnáct třicet sto let. A brečet nad dobama, kdy to bylo ještě docela v poho... Je to něco nad čím by člověk měl mávnout rukou, něco co prostě nejde změnit, co je dané, boj, který jsme pro marnost snahy vzdali při prvním polibku zkušenosti, ale prostě není jinak, stárneme, což o to, ale hlavně stárnou naši blízcí, což asi bolí víc. Teda mě, a to je to, o co tady půjde. Asi to nebudou nijak hlučné kroky, ale jak jsem řekl, budu potřebovat vzpomínat. Abych trošku osvětlil: maminka měla čtyřicet. Včera. Jsem asi jediný, kdo plakal. A to jsem měl k sentimentu na začátku daleko. Věděl jsem, že 4 na začátku je asi těžký náraz, byť máti vypadá furt na docela šik paní, a s děťátkem na krku rozhodně nemá starobinecké manýry, no a jak sem to věděl, tak jsem chtěl aby si to užila ve veselosti a na nic nemyslela. A taky, že jo, v pátek byl byt jedna velká slepicjízda, naštěstí jsem vypadl, v sobotu pak musela strpět tři desítky rodinných příslušníků, ale byla opravdu příjemná atmosféra, obloha jako vymetená, chladivá veranda venkovského sídla byla ideálním místem a příbuzenstvo vypadalo méně hloupě nežli obvykle. Všechno se asi změnilo, když překvapil tatínek. Na přáníčko jí složil básničku, nic světoborného, tři verše, ale co tomu chybělo na trapné strojové pseudobásnickoliterární stylovosti zcela překrylo vědomí, s jak hlubokým citem to bylo vymýšlené. Do hajzlíčku, tak bych chtěl milovat svoju ženu po víc než dvaceti letech! Nějak to při tom dopřávání prázdných přilepšení zdravíčka sebralo všechny zasvěcené téměř až k slzám. Abych si nehodil trapas před všema, musel jsem se jít uklidnit na zahrádku, lehl jsem si do houpací sítě a pod opadávajícími kvítky rozkvetlých stromků se rozbrečel, nijak silně navenek, spíš mi zvlhly oči, ale o to horší to bylo uvnitř. Takový ten pocit, že si musíte roztrhnout břicho a hlavu, protože jste hluboce bezradně zoufalí. Asi jako sen, když máte horečku. Nikoho bych tak nechtěl ztratit jak je, jakkoli nedospěle to zní a jakkoli to není nic k chlubení. Hrozně mě zdrcuje vědomí času a věku a smrt je asi jediná věc, s kterou se nikdy nevyrovnám. A ani do toho nemusím tahat smysl života (kterým nikdy nemyslím takové to proč nás bůh stvořil, ale jak zužitkovat čas, teda život, který nám byl tak obrovskou náhodou přidělen). A upřímně, strčte si někam to vaše 'nad tím nemůžeš přemýšlet' a 'to sou pičoviny' a 'beztak to nezměníš, tak proč nad tím vůbec ztrácet čas'. Snad je to opět ta zdánlivě slizská sebelítost, ale pro mě jsou tohle opravdu základní problémy k vyřešení a přestože můžu dál, a dost možná budu moct dál dokonce až přijde na zkušenost, zase si moje hlava najde skulinku v té opojné obezděnosti a užívání času a sklouzne do houpací sítě s koutky očí plnými slz. Snad je to způsob, jak si užívám chvíle, které nepřešly do stadia, kterého se bojím, a víc tak upíjím z výjimečnosti, která vím, že skončí, a vlastně z konce i pramení, ale přesto se s touto nespravedlivě tvrdou realitou hodlám hádat do konce...

Mimořádné, uchvacující, nezapomenutelné... Co? Tento víkend. Už dlouho jsem nezažil něco, co by mě naplnilo tak nezměrnou rozkoší z žití. Ve čtvrtek jsem sice dojel natolik pozdě a natolik unaven, že se pochopitelně již příliš věcí stihnout nedalo, další dny to však vynahradily plným douškem.

Pátek byl tedy ještě dlouho poměrně utahaný, nicméně kolem poledne jsem si koupil struny na elektriku aj na španělku a jejich natahováním a povolováním a jarním úklidem hmatníku byl prokládán zbytek krásně jarního odpoledne. K pořádnému hraní jsem se sice více dostal až v sobotu, už tehdy jsem však cítil, že ten den byl něčím výjimečný. Kecy, jasné...

V sobotu jsem vstal příliš brzo a jel tatovi pomoct vázat vinohrad. Chvilky daleko od všeho živého jsou prostě super a já si je začínám umět pořádně užívat. Jasná obloha a teplé ranní slunce se střídalo s v mžiku šedí zaplavenou oblohou, sekání dříví a párky, uvařené na prvorepublikových vojenských kamínkách (asi po půl hodině uvádění vody do varu, kde jako poklice musel posloužit jedině jiný, větší hrnec), prokládané zavařovanou cibulkou, pak zase zpět do práce a v pozdním odpoledni odjezd domů s dobrým pocitem, že jsem někomu usnadnil život a konečně sám taky udělal něco smysluplného.

Pak jsem se přemluvil dorazit na grand-zuzka's-party ve stylu disco 70', upravil se a vyrazil vstříc přátelskému chování a atmosféře starých časů. Měl jsem už docela dost a červené žárovky v (ne)souznění s občasně zapnutým blikačem modré a zelené mě uspaly už brzy po druhé hodině noční. Leč Ožujsko (mezi jinými slívami a víny) chutnalo. Snad až na některé egoistické výlevy, snad (ne) podobné mým, některých přítomných, se vše neslo v poklidném míru Abby, BeeGees a podobných retrostí...

V neděli jsem se pokusil kolem poledne usnout, nepodařilo se, měl jsem tak aspoň víc času na nyní nově vypadající kytárku. V šest jsme se dle plánu vydali do Richardova novodomu, kde za divácké přítomnosti prachu a nářadi byly svedeny revivalové pokusy songů od Cureů. Asi jsem si tak dobře nezahrál ani za časů skypekaiování, zvláštěpak když již večerně pošedlou atmosféru holých stěn doprovodily malé barevné žárovičky á la Down. Snad se neurazíte, když představím něco málo z tohoto nepříliš kvalitně nahraného dne.

Pak přišlo tradiční pondělí, netradiční však pouze každoročně opakovanou velikonoční rutinní objížďkou známých. Naložil jsem si však letos, jak už je obvyklé pro změnu, poměrně velký balík na záda, a tak trochu i nestíhal. Z obvyklých pěti šesti hodin jsem tak v permanentním stavu velikonočňování a vyšlahávání (nemluvě o promile) vydržel od půl osmé ráno do půl šesté večer, nepočítám-li ještě půlnoční pražskou snahu o vyhledání spolubydlící. Rodinka se tentokrát ukázala jako poměrně slabá a přes sladkou zákuskovou a koláčkovou chuť v ústech jsem kolem jedenácté stále působil až příliš čistě.

Vše se změnilo, když se podařilo na několikadenní naléhání vytahnout Riche za dívkami milými našim srdcím a blízkými našim krokům. Nejprve bylo třeba vystoupat na vskutku v tomto čase převysoce položený kopec na Východ od centra. K Evči jsme po telefonátu vskutku trefili. Zde se ukázala štědrost hradišťských děvčat a bylo nám od únavnosti kopce uleveno příjemnou pohodou panelákového obýváku, skvěle vybaveného bohatostí pokrmů i nápojů.

Naše další cesta vedla k Táni, již jsme přes nepřítomnost jména na zvonku i schránce a jisté dávce odvážlivosti také našli. Naneštěstí v čase oběda, však Táňa je dívka správných mravů a věnovala se nám poctivě jak becherovkou, tak mlaskkoláčky a krůtí, jak poznamenal Rich, rolkou, ještě vydávající skvělě čerstvý teplavý kouř. Milé chvilky u této dívčiny, s v pozadí znějícími vykřiklými otázkami tatínka na silně nahluchlého strýčka, uběhly snad až příliš rychle, byl však čas chvátat k Rastě.

Mimořádně vkusně zařízený domek s množstvím opět vkusných obrazů a plastik, pestrá nabídka pochutin, postupně vyprázdněná flaška vodky, vznosná nadnášející hudba, překrásně přemilá Silva, až skoro mystické chvilky u ní na zahrádce při návštěvě (snad mimořádně) vtipné Katky Strnadové, po proklestění se labyrintem džungelních rostlin kopírujících obytnou zeď, hřející slunce, horizont zasluněných korun stromků a plahotavý kouř nad jemně posečeným trávníkem. Snad jen nutnost mohla něco takového ukončit. Stalo se.

Po poměrně příjemné velikonoční návštěvě dalších příbuzných a zakončení cesty v Jankovicích a následně ještě u mě doma, kde jsem se teda totálně dorazil dalšími a dalšími dávkami živé vody (během těch pěti hodin jsem překročil hranici 15 tvrdých, ale byla ještě myslím značná rezerva), musel jsem potupně opustit tak bohémský kraj pro ponuré ulice pražské. Ve vlaku se dostavila kocovina, což bylo v kombinaci s více než hodinovým stáním v mimořádně přeplněné uličce vlaku s jinými lidma, dýchajícími na váš krk a sajícími váš vzduch, mimořádně vyčerpávající. Dnešní ráno tak bylo vysvobozením z něčeho, z čeho by se snad nikdo vysvobodit nechtěl. Snad dám, že chvilek tolik mě milých bude i v budoucnu, snad co nejbližším mnohem více...

Seventeen seconds, a measure of life... Tak jsem se konečně dostal k docela dlouho sháněnému albu The Cure z roku 1980. Musím říct, že ta chladně šedavá prázdná atmosféra dvojky Seventeen Seconds - Faith mě docela bere. Minimalistická hudba, kterou byste řekli že poslouchat nemusíte, když tolik milujete souhru tisíců různé linky hrajících nástrojů, ale pak zjistíte, že jste nejenom naprosto propadli těm basovým linkám, zvláštním melodiím, syrovosti zvuku, psychedelickému hlasu, ale taky celé té podivné atmosféře. K samotným skladbám: A Reflection je neobvyklé intro, jak má být, a nic jiného se od něj asi čekat nedá, Play For Today je vypalovačka, již můžete zhodnotit sami dole, Secrets patří k těm psychedeličtějším, In Your House je spíše řadový song do alba, Three má asi nejkratší text ever (snad až na pinkfloydovo Stop!), The Final Sound, no..., A Forest, Blair Witch své doby, je myslím docela známý, ale studiovou verzi jsem dnes slyšel poprvé (a musím říct, že pozdější verze jsou lepší), M je docela fajn, At Night, kterou už znám z Paris, mě poněkud zaskočila dosti blbým zvukem basy, ten je fakt otřesný, a píseň, která dala název albu bych řekl nijak zvlášť nevystupuje... No, rozhodně jsem si udělal radost, teď si ji udělejte vy:

______________________________

Seventeen seconds, a measure of life... I've just got to listen to album by The Cure of 1980. I must admit that i really love this cold grayish empty mood of Seventeen Seconds - Faith doublet. Minimalist music, you'd say you don't appreciate 'cause you like harmony of thousands of different melodies put together, however you realize that you're fully in love with those bass-lines, fanciful melodies, crudeness sound, psychodelic voice and whole the peculiar atmosphere. A Reflection is an unusual intro the way it should be, Play For Today is a hit you can enjoy down here, Secrets are one of psychodelic ones, In Your House is rather in album-mood line, Three's lyrics are the shortest ever (besides Pinkfloyd's Stop!), The Final Sound, well..., A Forest - Blair Witch of its time, is well-known i guess, but today it's first time i hear studio-version (the later ones are better), M's quite cool, At Night which i'd already known from Paris, disappointed me due to horrible bass-sound, realy awful, and song that named the album is not particularly out of the mood... Certainly i'm in joy, now you enjoy!:

Play For Today, The Cure (1980):